Gustavo a Lisa v Paříži

Gustavo dostal za úkol rezervaci pokoje online. Z pohodlí počítačové obrazovky vypadal pokoj jako nádherná malebná volba s výhledem na kanál Saint-Martin a na malebnou čtvrť, plnou kouzelných kaváren a extravagantních obchodů. Chodník byl lemovaný antickými pouličními lampami, což vypadalo, jako kdyby byly vytvořené výslovně pro hrdličky, jakými jsou Gustavo a Lisa.

Tato cesta byla především narozeninovým dárkem pro Lisu, protože Gustavo sám o sobě neměl velký zájem o cestování do obvyklých turistických destinací, zejména do Evropy, kterou nikdy příliš neměl rád. Může se zdát, že neměl rád celou Evropu, ale nikdy nebyl nadšený z muzeí a architektury, které se mu zdály příliš pompézní. Nedostatek zájmu Gustava Woltmanna byl způsobený jeho jedinou cestou do Velké Británie, která pro Gustava dopadla velmi špatně – onemocněl zde a musel navštívit všechny památky a atrakce s hrozným kašlem a rýmou.

Od této návštěvy byl blízko k pověrčivosti, že je Evropa špatným místem k návštěvě, a jeho střeva předpokládala, že to co se stalo, se může stát opět.

Sága začíná

Během noci před odletem zasáhla Lisu otrava jídla. Prázdniny měly být řetězcem oslav, spojených s jejich cestou do Paříže, a proto se rozhodli nažhavit a vyzkoušet novou módní restauraci, kterou otevřeli před odjezdem v jejich sousedství, protože Gustavo ani Lisa nechtěli před dlouhou cestou vařit. Jak se otrava rozvíjela, bylo více než jasné, že Lisa bude mít zážitek z Paříže pouze z postele hotelového pokoje.
Jelikož je Lisa velmi nesobecký a laskavý člověk, trvala na tom, že Gustavo musí jít sám a užít si Paříž za oba dva. Vše, co Lisa na oplátku chtěla, bylo, aby jí Gustavo přinesl miniaturu Eiffelovy věže a pořídil spoustu fotek, aby mohla vidět Paříž očima milovaného člověka. Gustavo, připravený s foťákem a instrukcemi od Lisy, opustil místnost. Jakmile vyšel z hotelu, okamžitě ho zasáhl znepokojivě silný zápach. Zápach moči a síry, který se mu dostal do nosu a přinutil ho přikrýt nos na chvíli šátkem.Gustavo si však nakonec uvědomil, že neexistuje žádný způsob, jak s ní bojovat. Kráčel podél kanálu s již zmíněnými romantickými pouličními lampami a sotva dýchal, byl zvědavý, odkud nakonec zápach přichází. Poté však Gustavo při pohledu přes zábradlí viděl, že samotný kanál byl znečištěný vším, co si lze představit a to jasně dokazovalo, co s největší pravděpodobností bylo viníkem tohoto zápachu.

Nejvyšší místo ve městě

Alespoň Eiffelovu věž bylo snadné najít, a to se Gustavovi Woltmannovi zdálo jako zázrak. Gustavo byl příjemně překvapený, že se konstruktér Eiffelovy věže jmenoval Gustavo Eiffel. Gustavo si pomyslel… „Kdybych byl tím, kdo navrhnul tuto věž, byla dvakrát vyšší, a nazval bych jí Woltmann Tower.“ Když nyní našel věž, bylo jen otázkou dívat se nahoru a držet se ulicí, které přímo směřovaly k Eiffelově věži. Jak se Gustavo blížil k orientačnímu bodu, doprava se na rušných ulicích zvyšovala a lidé, turisté i místní obyvatelé, zaplnili chodník, společně s budovami blokujícími vycházející slunce.

Když GustavoWoltmann konečně dorazil k Eiffelově věži, tak vše co udělal, bylo pokrčení rameny a chvíli zíral na věž, snažící se vnořit do výhledu, ale její význam šel stále mimo něj. Gustavo je totiž vesnický kluk, proto šly obrovské architektonické památky mimo něj. Přišly mu trochu bizarní a nezajímavé. Miloval však Lisu a věděl, že by se chtěla rozhlédnout z vrcholu věže, a proto pokračoval ve své strohé, ale neuvěřitelné cestě skrze dlouhou frontu, aby výtahem vyjel k jedné z nejznámějších vyhlídek na Paříž. Jakmile se tam Gustavo konečně dostal, ostatní turisté ho neustále žádali, aby je místo vlastních fotografií vyfotil. I kvůli Lise, i když byl vyděšený, že mu někdo uteče s fotoaparátem, zariskoval a požádal turistu, aby ho na oplátku vyfotil s Paříží na pozadí. Poté, co se vyfotil, měl Gustavo spoustu fotek, aby je mohla Lisa obdivovat, a nakonec se vrátil dolů. Jeho žaludek zaburácel a on se rozhodnul, že je již opravdu čas k jídlu, velké a velmi očekávané části dne před návštěvou Louvru.

Jídlo v Paříži

Gustavo minul mnoho historických a drahých kaváren, restaurací všech stylů, kuchyní a módy, usadil se však v něčem pro něj mnohem známějším: ve staré dobré restauraci McDonald´s. Měli byste cítit rychlé občerstvení z konce ulice, bylo tak intenzivní, že se Gustavo cítil ještě hladovější. Usmála se na něj vůně smaženého omastku a prskající hovězí maso. Několik minut, při výběru z menu, stál s otevřenými ústy, jako by byl v McDonald´s poprvé. Když si objednal, tak se jako gesto souhlasu pro svůj hrozný den ujistil, že jeho oběd přišel s chladnou sklenicí piva, na které se těšil snad ještě více.

Nyní, když byl plný hovězího a piva, si Gustavo povzdechl při pomyšlení, že tento den zdaleka nekončí. Započal svou cestu do Louvru a přišel na náměstí, kde se ukrývalo gigantické muzeum. A to byl přesně okamžik, který mu sevřel srdce: uviděl řadu, linoucí se od budovy a točící se svou cestou pryč. Kdyby to nebylo pro chudáka Lisu, která byla přilepená s nevolností v hotelové posteli, nemusel by vidět muzeum před odjezdem ani jednou! Poté, co přežil v řadě do Louvru, která byla výjimečně dlouhá, bylo muzeum plné turistů, kteří svými foťákyzvěčňovalisnadvše. Školáci, s jejich křikem a posmíváním se navzájem, jako by šlo o nějakou soutěž ve vzájemném obtěžování, byli pro Gustava třešničkou na dortu.

Gustavo se ujistil, že pro svou přítelkyni vyfotil mimořádně proslulou Monu Lisu tak, jak si ji vždy chtěla pořídit sama. Obraz byl obsazený mnohem více, než celé muzeum, ale Gustavovi se podařilo získat snímek po posazení jednoho ze školáků. Lesklé sklo udělalo výslednou fotku méně dokonalou, než by si Gustavo přál, ale Lise se jistě bude líbit.